NAPSALI O NÁS
Otevřeli jsme novou rubriku - Napsali o nás. Dovíte se v ní mimo jiné i to, že se Radegast vyučil ve čtyřletém učebním oboru Psaní textu a scénáře u mistra Jiřího Suchého na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Občas si spolu i zahráli (ne s Ježkem, s Jiřím Suchým!), například mistrova mistrovská díla Hluboká vráska a Pramínek vlasů. (videozáznam niže)
Na jevišti sedíme u piva a je nám dobře, říká šéf Dětmarovského divadla
30.1.2022
Tomáš Januszek
Reportér
Před první covidovou vlnou zkraje roku 2020 stihli v premiéře odehrát svou třetí hru Světla Hollywoodu. V průběhu dalších pandemickým měsíců ale nazkoušeli novou hru, kterou uvedli koncem loňského roku a letos počátkem ledna. Pak ale část souboru postihl covid a činnost divadle je nyní přerušena. O tom, jak se daří ochotníkům v Dětmarovicích, o dalších plánech i mnoha jiných věcech jsme mluvili s principálem Dětmarovského divadla Pavlem Karasem.
Jak se Dětmarovskému divadlu daří v covidových časech?
Nová sezóna nám začala nadmíru úspěšně. Naše v pořadí již čtvrtá hra Koniáš a Juráš se setkala s takovým ohlasem, že jsme se museli přesunout z předsálí Dělnického domu v Dětmarovicích, kde jsme hráli dosud, do velkého sálu. A ani to na poslední představení nestačilo.
Navíc náš vzácný příznivec Jaromír Nohavica podpořil naše divadlo úžasným benefičním koncertem, který sám navrhnul před více než rokem, když byl u nás na představení Šerifova dcera. Všechno se jevilo, jak se říká, v růžových barvách, až zasáhla covidová pandemie, která se nevyhla ani členům souboru, takže divadlo teď muselo na čas svou činnost přerušit.
To je nemilé. Máte představu, jak budete fungovat dál?
Možná se pokusíme přesunout do virtuálního prostoru. Konečně hru Koniáš a Juráš jsme také částečně nazkoušeli během lockdownu virtuálně, nejprve na skype, potom jsme využili toho, že část souboru tvoří učitelé, a používali jsme ke čteným zkouškám program určený ke školní výuce.
To musí být náročně zkoušení tzv. na dálku.
Je to náročné, ale děláme to tak vlastně vždycky, protože já žiju u Prahy a do Dětmarovic dojíždím. Takže jsme na takový styl zvyklí. Já vždycky napíšu první verzi, pošlu ji všem mailem, ostatní ji posoudí, přidají své připomínky či nápady, potom přijdou čtené zkoušky, právě ty jsme minule dělali on-line. Všechny jsem si je nahrával, potom jsem si je pustil a škrtal, co se mi při poslechu nelíbilo, napsal novou verzi, tu jsem zase poslal mailem ostatním, potom další čtená zkouška on-line a tak pořád dokola, až to dospělo do stavu, který se už mohlo jít zkoušet na jevišti.
Máte v repertoáru čtyři hry. Začali jste gangsterkou ze starého Londýna, následoval muzikál o snech, potom western z Divokého Západu a nakonec něco jako folklórní veselohra z Beskyd... Chystáte něco dalšího?
Ano, pracujeme na nové hře, která bude pro změnu ze současlosti. Víc ale prozrazovat nebudu. Nedávno jsme dozkoušeli novou hru, teď jsme začali znovu zkoušet hru starší, kterou jsme dva roky nehráli. Do toho jsme museli "zaučovat" dvě nové členky souboru místo těch, které se daly k odmítačům očkování, bylo toho dost, aspoň si teď díky covidu trochu oddychneme. S úplně novou hrou hned tak brzy začínat nebudeme, premiéry děláme tradičně na podzim a na to je ještě dost času.
Co tedy budete dělat teď, když jste divadlo - donuceni okolnostmi - zavřeli?
Nejsme sami, jak jsem se dočetl, zavírá spousta divadel. V době covidu normálně hrát prostě nejde. Geniálně to řeší ostravské divadlo Mír neboli skupina Tři tygři, kteří se svými (skvělými) internetovými kousky dokázali probavit k obrovské popularitě. Na to my samozřejmě nemáme, talent ani prostředky, jsme ochotnické, vesnické, nejlépe řečeno hospodské divadlo. Ale Jarek Nohavica nás označil hrdým názvem písničkářské divadlo. Na tom bychom teď chtěli začít zkoušet stavět.
A co tedy budete dělat?
Vlastně už děláme. Všechna představení máme natočená, a tak z nich postupně vystřihujeme písničky a dáváme je na internet, ať se s nimi naši příznivci mohou potěšit. Zatím jsme zveřejnili na You Tube celkem jedenáct písniček ze tří našich her, jako jakýsi základ, teď budeme každou středu přidávat jednu, informovat o tom bude náš facebookový profil a stránky www.detmarovskedivadlo.cz. Možná časem přidáme i úryvky z her, scénky, uvidíme. Když už nemůžeme komunikovat s diváky živě, musíme to zkoušet aspoň virtuálně. Ale atmosféru divadla nic nenahradí, těšíme se na to, až ty covidové trable skončí.
V čem vidíte hlavní smysl vaší divadelní činnosti?
Chceme se bavit a máme pochopitelně radost, když se někdo baví s námi. Jsme šťastní, když máme v pátek plnou hospodu. Úmyslně máme hlediště se stolovou čili hospodskou úpravou, děj našich her se záměrně odehrává jednou v kovbojském baru, jindy v beskydské krčmě. My na jevišti sedíme u stolu u piva, diváci v hledišti také a je nám dobře, společně se bavíme, jsme jedna dobrá parta. To je ideál, který když se podaří, nemá chybu.
Kdysi tak fungovaly kabarety, které u nás, nevím proč, zanikly. V Polsku jsou, pokud vím, dodnes. Představení skončí a začíná to nejlepší, říkám tomu třetí dějství. Zůstanou tu ti, kteří se chtějí bavit dál, někdo vezme kytaru, hrají se písničky, které všichni znají, zpívá se, pije se, baví se. Jak říkal na začátku svého vystoupení Nohavica: Ostrava má Heligonku, Dětmarky Dětmarovské divadlo. Kdo to má?
Jakou část diváků tvoří místní a jaká část diváků do Dětmarovic na představení přijíždí?
Dětmarovští tvoří podle mě většinu. Další část jsou ti, kdo třeba z Dětmarovic pochází a dnes už bydlí jinde. Ti se zde také cítí dobře, neboť tu často potkávají ty, které už léta neviděli a mají z toho radost, takže obě strany často zůstávají i na "třetí dějství". Chodí ale naštěstí i diváci "přespolní".
Zdroj: https://karvinsky.denik.cz/kultura_region/detmarovske-divadlo.html
Břetislav Hartl je náš supervizor, což je v našem spolku něco jako dramaturg. Sleduje "dílo" od samého počátku, kritizuje, připomínkuje, dává podnětné návrhy. Jeho recenze možná není úplně objektivní, ale je hezká. 🙂
Juráš a Koniáš
Další perla na náhrdelníku Dětmarovského divadla! Po úspěšných předchozích muzikálech je tu další, který vznikl z přetlaku uměleckých ambicí impresária, chcete-li, pak tedy i principála tohoto seskupení. Autor, režisér, scénárista, tvůrce hudby i textů, pokladník, účetní, manažer a neutuchající organizátor gastro zážitků si hned v úvodu zaslouží obzvláštní ocenění. Když jsem poprvé četl scénář, tak se dostavily pochybnosti, když jsem slyšel nástřel písniček, zpozorněl jsem. Když jsem se podíval na jednu ze zkoušek a posléze i na generálu, už jsem věděl - je to opravdu vynikající představení. Broušením vzniká z nejasného tvaru drahokam, neřku-li démant. Doba covidová s sebou přinesla i stresující chvíle, kdy bylo nutno v krátkém čase přeobsadit role. Opět však úspěšně!
Ale teď už k samotnému umění. Přestože vyprávěný příběh stojí na vratkých nožkách připomínajících Koňskou operu, kdy děj graduje na skvrně velikosti mexického dolaru, alias skvrně ve tvaru kříže, a zrovna v místě, kam by rád nahlédl i mnohý divák, a nejen Koniáš, je děj propojován opravdu zdařilou hudební linkou, skvělými texty a nápaditým aranžmá. Naprosto úžasně zapadá do celého kusu hudební doprovod basové kytary v rukou Jiřího Zaremby, taktéž doprovod akustické kytary se skvělým zvukem a výbornými grify, které předvádí Lumír Sovinecký. V orchestřišti u radiátoru je není moc vidět, ale jsou slyšet! A o to právě jde! Nelze opomenout bubny ukryté pod stolem, na které bubnuje sám Radegast. Rolí hašteřivých servírek se velmi věrohodně zhostily Michaela Kaděrová a Blanka Čemerková i tím, že tak vyleštěné sklo a poutírané stoly nemají široko daleko. Jejich zpěv a vokály pak neměly opravdu chybu. A jsme u alternace covidové. V roli uklízečky Kamily, původně obsazené Pavlou Videňkovou, nyní Janou Krůlovou, jsme se dočkali rokenrolové smršti s rýžovým koštětem v rukou tak věrohodně, že si i kritik vzpomněl na hit: "To, co bylo včera... není každý den..." Super!
A teď láska a trápení, až dech se tají, když přijde v roli Dorotky alternace Terezky za Terezku. Opět zdařilé! Zajímavě položený začátek oproti naposlouchané verzi, ale bezchybné! Jsem rád, že jsem zažil na jevišti obě děvčata. Nesmělému Jurášovi by měl režisér vnutit achtlík jalovcové, aby jeho výkon vyzníval rozjařeněji, víc darebácky - zbojnicky. To je však jediná výtka směrem k výkonu Milana Stoklasy, který kus od kusu stále více překvapuje. Karel Valica ve své nenápadné roli ponocného, v nezaměnitelných svářečských lenonkách, nejen srozumitelně zpívá bluesový part, ale i s naprostou virtuozitou doplňuje pomocí foukací harmoniky atmosféru sviadnovské krčmy. A když se ke stolu posadí biřic v čepici šoféra ČSAD se slovy: "Když vidím Radegasta, mám chuť na pivo.", zní to tak, že i publikum začíná žíznit. Prostě Lumír umí! Stejně tak se se žhnoucíma očima fanatika a s rozmáchlou gestikulací položil Libor Stáňa do role Koniáše tak přesvědčivě, že ani chytré hodinky na zápěstí nedovolí divákovi pochybovat o hodnověrnosti, a začne uvažovat o vlastním pokání. Ale kládu největší nese autor a představitel Radegasta Pavel Karas - s nerezovým škopkem, olemovaným koudelí, na hlavě táhne jako průvodce historií celé představení a tlačí, s kyjem v rukou, zpěvem i pohybovými kreacemi celé dílo ke zdárnému konci. Je až s podivem, jak dovede překonat zadýchanost z pohybu a vrátit se do roviny uklidněného hlasu vypravěče. Monumentálně vyznívá refrén " ORA ET LABORA" nejen svou naléhavostí, ze které mrazí, ale i svým významem - Modli se a pracuj!
Než ukončím tento chvalozpěv, musím zmínit Petra Kopla, vládce osvětlovacího parku, kterému větší sál umožnil uplatnit takřka vše, co osvětlení scény požaduje - od nálady hvězdného nebe po detail herce. Dobrá práce!
Závěrem se snad jen patří poděkovat celému ansámblu za jejich čas, pracovitost, trpělivost a nebojím se říct, UMĚNÍ (nezabít principála).
Přeji mnoho sil do další umělecké tvorby!
Břeťa
